Šťastná Beruška

Milé čerstvé maminky, tatínkové i vy všichni ostatní, stalo se něco převratného! Narodil se člověk! S ním jeho matka, otec, sestra či bratr ... Bez ohledu na to kolik času jste předem věnovali, nebo naopak nevěnovali, přípravám, realita je prostě mnohem hustší než představy. Radost silnější, smutky hlubší, hormony divočejší. A zejména naše strachy a obavy jsou větší. Narození dítěte, ať chcete nebo nechcete, je zkouškou víry. Pro matku víry v přírodu (případně doktory a techniku) v miminko a v sebe samu. Pro otce víry v matku, dítě a sebe. Porodem tato zkouška víry nicméně teprve začíná. Porod se prostě stane, miminko si svou cestu na svět najde v zásadě bez ohledu na to, jak moc tomu my či doktoři pomáháme či bráníme. Ona křehkost však přetrvává i v prvních dnech až týdnech po narození miminka. V touze zajistit svému pokladu to nejlepší, pochybujete, tápete a prožíváte jedno 'poprvé' za druhým. A zvlášť, pokud Vás rodiče zvykli věřit více autoritám než sami sobě, js

Po 2,5 letech přišlo druhé dítě a s ním i druhá příležitost jej přivítat mezi občany Prahy 10. Tehdy nás překvapilo, jak úředníci dost trvali na odtrhávání členů rodiny, nyní jsme naivně čekali změny. Občasnou výhodou rodičů druhých a dalších dětí je, že si některými procesy již jednou prošli a mají příležitost se jimi nenechat semlít jako prve. Proto tentokrát můj muž byl připraven se starší dcerkou Berenikou se od nás s Feliciou ani nehnout. Věřili jsme, že město v reakci na naši (a možná i na jiné) žádost/i změnilo postup při této slavnostní události, ale opět se potvrdilo, že je dobré připravit se na všechno. Opět nás maminky nahnali napřed do sálu a začali nás usazovat do jednoho kouta. Muž věděl, že se necítím na to, abych s úřednicí bojovala, tak své 'ostré lokty' nastavil sám a v klidu paní oznámil, že jsme přišli jako rodina a tak tak tedy budeme i sedět. Paní si možná pamatovala nepříjemný výstup, který svedli s mým mužem posledně, takže jen rozhodila ruce

Je to už 2 a půl roku, co jsme byli pozvaní na vítání občánků se starší dcerou a stejnou dobu od toho, kdy mého muže od nás separovali. Píšu to sice trošku bombasticky, ale manžel z celé té události byl dost zklamaný.   Abyste tomu rozumněli, celé vítání občánků v našem městě má velmi jasně danou procesní strukturu a to: 1) maminky s miminky si zavolají zvlášť a usadí je v jedné části obřadní síně a postupně je fotí a natáčejí 2) tatínky a případné další diváky usadí stranou 3) úřadnice, metrnice, hlídá, aby byl dodržován protokol a zahájí řeč některého ze zastupitelů maminkám 4) poté jsou volány maminky (a doprovod), aby se došly podepsat do pamětní knihy, nechaly svá dítka vyfotit v kolébce a převzaly si květinu a dáreček - v rámci zefektivnění celého procesu, však na jednotlivých stanovištích maminka a tatínek nejsou společně a odchází si sednout každý zpět na své místo v jiných částech sálu. Otázka však zůstává, kde že je ta 'rodina=základ státu'. Takto to spíš

Milé ženy, muži, děti a čtenáři vůbec ... jsem kojící matka a nestydím se za to! Nicméně za to, že z ničeho nic mám problém dát dohromady kloudnou větu, už trošku ano. No abych byla upřímná, už nemohu říct, že je to z ničeho nic ... kojím už od léta 2014, ale teď s narozením druhé dcery si objektivní 'zblbnutí' mnohem ostřeji uvědomuji. Zvlášť proto, že z první vlny jsem se po nějaké době pomalu vzpamatovávala a 3 roky v čistě mateřském světě - plínek, mlíka, blinkání a kakání apod. už i mě tak nějak stačí ;-) ... a ejhle ono jsem si to tehdy nenamlouvala ... ona se ta mozková kapacita s narozením dítěte opravdu dočasně snižuje. Na druhou stranu je to krásná příležitost se bavit tím, co z vás leze ;-). Například jako tehdy, když jsem jela vlakem do Brna. Manžel kamarádky se mě ptal, kde budeme s Feliciou spát. Já na to, že u kamarádky, ale vůbec jsem si nemohla vzpomenout na jméno čtvrti, ve které bydlí. Po troše lámání si hlavy jsem mu úplně bezradná, prozradila, že